A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Francie - Cestopisy

Bretaň 2007

Cesta do Bretaně - zážitek na celý život !!

B R E T A Ň 2007

Jak to vlastně začalo… Už několik let jezdíme tři početné rodiny (úhrnem cca 20 lidí) na společné letní dovolené do různých koutů Čech a Moravy. A jak tak sedáváme u kávy a vedeme řeči, přemítáme, kde jsme byli a kde nebyli a kam bychom se tak nejraději podívali. Tady někde začala v našich myslích krystalizovat Bretaň. Tajuplný kousek Francie s pohnutou historií, země Keltů, menhirů, rybářů, pirátů, majáků… A pak už stačilo jen vyslovit naše společné přání nahlas a bylo rozhodnuto: jedeme do Bretaně!!! Uděláme si dovolenou bez dětí. Určitě si to zasloužíme. Dohodli jsme se, že to bude „poznávací“ dovolená, spát budeme v kempech – je jich tam spousta. Kupujeme průvodce, mapu a vybíráme místa, která bychom chtěli navštívit. Bretaň je veliká zhruba jako Morava, 10 – 12 dní by mělo stačit. Brouzdáme po internetu a hltáme další informace. Osud nám „čirou náhodou“ přivádí do života mladou francouzku Aurélii, která, věřte nevěřte, bydlí v Normandii, kousek za hranicemi Bretaně, nedaleko od Mont St. Michel. Inu svět je malý a o náhody v něm není nouze… Vyrážíme v sobotu 8. 9. ve 14:00 z Hradce nad Svitavou. Je nás 6 dospělých: majitelé vozu Vlado + Dáša, Tomáš + Eliška, Radek + Jana. Jedeme osmimístným autem Lancia Zeta. Stav tachometru: 307 153 km. Po krátké okružní prohlídce svitavského náměstí (kašna, nejdelší souvislé podloubí v republice atd.) vyrážíme směrem na Hradec Králové a pak po dálnici Praha – Plzeň – Rozvadov. Před hranicemi ještě tankujeme plnou nádrž. Uplakanou českou kotlinu opouštíme kolem osmé hodiny večerní. V Německu nás ale vítá ještě horší počasí. Mokré silnice, déšť, občas mlha. Cesta po dálnici rychle ubíhá a tak kolem jedné hodiny v noci za Saarbrückenem vjíždíme na území Francie. Francouzská dálnice se s německou nedá srovnávat. Je kvalitnější a zřejmě kvůli poplatkům (za dálniční poplatky jsme dali celkem asi 25€) a pozdní hodině jsme na ní téměř sami. Paříží projíždíme v neděli mezi 5 – 6 hodinou ranní (i přes tuto dobu je zde rušný provoz), dál pak jedeme na západ směr Dreux a Alencon s cílem ve Fougéres. (Zatímco na dálnici stojí benzín kolem 1,4€, mimo dálnici stojí jen kolem 1,2 – 1,3€).
Začíná se rozednívat, osádka vozu se postupně probouzí do krásného rána a užívá si prvních pohledů na úhledná a čistá francouzská městečka, kamenné domky s černými střechami, živými ploty a spoustou květin. Obdivujeme pestře a nápaditě osázené a ozdobené kruhové objezdy (ještě netušíme, kolik a s jak nekonvenční výzdobou jich ještě potkáme – květiny, lesíky, rybníčky, potůčky, fontánky, sochy, makety majáků, lodě, kotvy, ba i staré školní lavice…). Do Fougéres – středověkého města, které je v průvodci označováno jako brána do Bretaně - přijíždíme kolem desáté dopoledne (parkování v centru zdarma). Jsme unavení, ale nadšení. Obcházíme si středověký hrad a nedočkavě si dáváme první francouzské kafíčko v kavárně na náměstí (káva 3€). Vlado poprvé předvádí svůj jazykový talent a znalosti francouzských číslovek (za jeho pečlivou přípravu během jízdy autem jsme mu vděčni), přesto používáme k vyřízení složité objednávky i ruce a nohy. Servírka po projevení dostatečné snahy domluvit se francouzsky koneckonců akceptovala i angličtinu. Poprvé se také setkáváme s neobvyklým kouzlem francouzských společných toalet.
Následuje malá odbočka do Normandie – odjezd do Avranches, kde máme u krásné gotické katedrály sraz s kamarádkou Aurélií. Aurélie nás bere na nezbytnou návštěvu Mont St. Michel. Cestou se ovšem ještě zastavujeme na pláži - Aurélie nám vysvětluje zákonitosti zdejšího neobyčejně dalekého odlivu, kdy je moře v nedohlednu a pak se zase vrací rychlostí „pádícího koně“. Díky Aurélii ochutnáváme i místní dužnatou mořskou „trávu“, která chutná jako přesolená okurka a opravdu se jako taková i používá.
Mt. St. Michel je fantastický ostrov - město s klášterem na samém vrcholu. Ve spodní části úzké uličky plné kaváren, cukráren, obchůdků s předraženými suvenýry, davy turistů (jak to tady asi vypadá v plné turistické sezóně?). My stoupáme až nahoru ke klášteru (vstup 8€) a jsme odměněni zajímavými výhledy na vzdálené moře i pozoruhodnými spletitými interiéry gotické stavby. Vidina parkoviště zaplaveného vracejícím se mořem nás ovšem žene zase dolů (parkoviště 4€). Vlado nafotil plnou kartu – 500 MB fotek.
S potěšením jsme přijali Auréliino pozvání na večeři a nocleh v domě jejích rodičů, takže se řítíme za jejím otlučeným autíčkem klikatou cestou mezi poli lemovanými živými ploty a ostružiním až na jakýsi konec světa. K našemu mírnému zklamání se nejedná o typický starý kamenný domek (doufali jsme, že takto budeme mít možnost prohlédnout si ho zevnitř), ale o nový domeček, který si nijak nezadal s novostavbami u nás. Auréliini rodiče Ian a Réjane nás velmi mile přivítali a navzdory jazykové bariéře jsme s nimi strávili příjemný večer u jídla a pití. Ochutnali jsme pastis, cidre, víno, mořské slávky na dva způsoby (tatínek se živí jejich pěstováním), jakousi skvělou rybu s rýží, 5 druhů sýra, mátový dezert… (Vlado a Jana stahují fotky do notebooku, aby bylo ve foťáku místo na další.)

Pondělí 10.9.
Ráno jsme si díky Aurélii dopřáli bohatou francouzskou snídani (víte, že Francouz sýr nesnídá (jaké barbarství) – pouze marmeládu nebo croissant?), rozloučili se a odjeli na místo, které nám Aurélie doporučila pro začátek: duny a pláž za Granville. Konečně Atlantik (teda… Kanál ), brouzdání ve vlnách a první záchvat sběratelství mušlí. Kilometry mušlí! Tuny mušlí!!!! MILIARDY NÁDHERNÝCH MUŠLÍ!!! K tomu jezdci na čených koních v mořském přílivu….. stopy koní tam… a sem … hřívy vlají… rackové řvou……uááh…… ROMANTIKA! A pak už Bretaň. Nejdřív Dol de Bretagne – 9,5 m vysoký menhir s dírkami na dobíjení baterek stojí obklopen kukuřičným polem (všudypřítomná kukuřičná pole jsme z jistých důvodů ocenili několikrát). Odjezd kolem Mont Dol (kopec s kostelíkem vystupující z ploché krajiny podobně jako náš Říp) na Point du Grouin.
Na naše první skaliska se vydáváme z poměrně obsazeného parkoviště plni euforie a ta nás ani na nich neopouští. Bohužel rázem mizí po návratu na parkoviště: pravé přední okýnko je rozbité, auto vykradené. Počáteční zděšení se rychle mění v bezmocný vztek a depresi. Zjišťujeme škody a z nedaleké restaurace se pokoušíme přivolat policii. Ta ovšem nepřijede, musíme my za ní, do asi 4km vzdáleného Cancale. Sčítáme škody: notebook (s fotkama z Mont Saint Michel!!!), kamera, nějaké peníze, doklady, kreditky, klíče, nabíječky, fén, brýle… Urychleně blokujeme kreditky, u asistenční služby zjišťujeme nejbližší servis, uklízíme střepy z auta a odjíždíme hledat gendarmerii. Četníci už nás čekají, jsou příjemní, usměvaví a navonění. Dlouze a klopotně sepisujeme protokol pro naše pojišťovny a tak do Saint-Malo hledat servis a nocleh vyrážíme až po sedmé. Servis Citroën jsme našli celkem bez problémů (bohužel už měli zavřeno), s noclehem už to tak snadné nebylo. První tři kempy už byly navzdory informacím z průvodce zazimovány. Stmívá se, blíží se devátá, jsme lehce nervózní a pomalu se smiřujeme s noclehem v autě. Nakonec však přece jen nacházíme fungující 3hvězdičkový kemp! Poprvé stavět půjčený stan potmě je pravda trochu dobrodružné, ale vše se zdaří, včetně první tábornické večeře. Nálada se zvolna lepší, z nejhoršího jsme se oklepali, ale okouzlení Francií je pryč. Uléháme po jedenácté a čeká nás neklidná noc s pocitem, že se kdosi plíží kolem smutného auta s igelitem místo okýnka…

Úterý 11.9.
Snídaně v kempu (nocleh 21,75€), pak odjezd do servisu. V servisu se nás ochotně ujali, ale okýnko nám pouze provizorně zalepili poloprůhlednou fólií a řekli nám, abychom přijeli zítra kolem desáté, že sklo musí objednat. Bude to stát skoro 270€, ale odjíždíme už v lepší náladě na další místo, které nám doporučila Aurélie: St. Jacut–de-la–Mer. (Cestou projíždíme po mostě přes ústí řeky Rance mezi městy St. Malo a Dinard, kde je největší přílivová elektrárna světa).
St. Jacut-de-la-Mer je nádherné místo na pobřeží asi 15 km za Dinardem. Přijíždíme sem před polednem, tedy při vrcholícím odlivu. Trochu to tu připomíná včerejší Point du Grouin, a tak jsme ostražití a auto máme stále pod kontrolou. Nejdříve si na zatravněném plácku s výhledem na moře a několika stoly s lavicemi dáváme kávu z termosky a sušenky (pokukujeme přitom po partičce Francouzů, kteří si ležérně prostřeli ubrus, vytáhli sklenice, talíře, víno a jídlo…). Překvapily nás lodě, které patřily k farmě na ústřice nebo slávky a které připluly k pobřeží a plynule pokračovaly po souši,… protože prostě měly kola! Pak už vzhůru po skaliscích dolů na odhalené mořské dno (je úžasné, co dokáže udělat 15m rozdíl hladin mezi přílivem a odlivem) a po něm až na nedaleké ostrůvky. Není vůbec těžké příjemně tu strávit celé odpoledne, společně s mnoha dalšími výletníky se slunit, sbírat mušle a brouzdat se ve vyhřátých lagunkách.
Bohužel je čas hledat nocleh. Řídíme se radou Aurélie a vyrážíme do vnitrozemí do Plessix-Balisson, kde má být velice levný kemp, provozovaný nahluchlou starou paní. Kemp nacházíme přímo v centru malé vesničky. Tvoří ho neposečená zahrada za domem, jehož majitelka vypadá úplně jako slečna Murplová (ta z televizních detektivek). Bohužel je opravdu poněkud nahluchlá a vytrvale na nás švitoří francouzsky, aniž by vzala v potaz, že se tváříme zcela nechápavě. A moc levno tu zrovna není: s příplatkem za „douche“ (sprchu) platíme 20,50€. Postavili jsme stany mezi pár prázdných karavanů a odešli na podvečerní procházku po vesnici. Po návratu zjišťujeme, že teplá voda teče jen ve sprše, která má půdorys 60×60 cm, takže její návštěva je spojena s rizikem samoumlácení. Zdá se, že tento kemp bude nezapomenutelný, zvlášť když jeho kolorit za chladné noci skvěle obohatil neúnavně houkající tvor, snad nějaká francouzská varianta sýčka.

Středa 12.9. Ráno vyrážíme do servisu. Sklo je připravené, oprava má být hotova ve 12:00. Vlado personál dokonale zmátl českým přitakáváním „no, no“, což je francouzský zápor, takže na nás povolali jakousi milou paní, která zřejmě uměla nejlíp anglicky (asi tak naše úroveň, ovšem s výrazným francouzským akcentem). Když zjistila, že chceme strávit čas čekání cestou do centra, nekompromisně popadla Tomáše a odvlekla ho bůhvíkam. Dlouho se nevracel a nás začaly napadat věru zajímavé myšlenky… Málem jsme ovšem upadli do mdlob, když se na parkoviště před servisem přiřítilo auto s tou milou paní za volantem a Tomáš z něj vystoupil. Paní mu prostě cestu do centra jela ukázat! Začínáme Francouzům zvolna odpouštět… Ovšem čekání nakonec líně zabíjíme u kafe (celkem 8€) a také si v boulangérii poprvé kupujeme francouzský chleba (2 chleby 3€). Oprava nakonec stála jen necelých 160€, protože nevyměňovali, ale pouze vyrovnali poškozený rámeček. Opět smířeni s Bretaní vyrážíme na prohlídku historického jádra St. Malo. Auto necháváme neplaceně na okraji ulice vedoucí do centra, sestupujeme na pláž a jdeme směrem k Citadele. Je opět odliv, pláž je široká, dá se dojít suchou nohou na blízké ostrůvky. Na jednom ze skalisek obědváme francouzský chleba s českým uzeným a společnost nám dělá zraněný mořský racek. Pak už je načase vystoupat na hradby, kterými je citadela obklopená. Je po nich příjemná procházka s krásnými vyhlídkami na okolní ostrovy (na pláži nás zaujal bazén postavený  r. 1930 – při odlivu zůstává naplněný mořskou vodou a je z něj malé koupališťátko). Nakonec přece jen scházíme do citadely, do uliček plných obchůdků a kaváren, prozaicky s úlevou nacházíme veřejné toilletes (nedostatkové zboží), procházíme kolem přístavu ježatého lesem stěžňů a obdivujeme dvě výletní plachetnice k pronajmutí. Odjíždíme mezi čtvrtou a pátou odpolední směrem na Cap Frehel. Cestou se ještě zastavujeme na Fort-la-Latte a dopřáváme si příjemnou procházku k pevnosti, lemovanou porosty ostružin (ty nejkrásnější jsou bohužel příliš vysoko). Vstup do pevnosti stojí 4€, a tak prohlídku oželíme. Zdálky si prohlížíme náš budoucí cíl – Cap Frehel, na parkovišti si dáváme výbornou zmrzlinu (cca 1,6€) a vyrážíme. Cap Frehel je úžasné místo. Parkujeme přímo u majáku (2€) a kocháme se nepopsatelnou nádherou. Rozervané skály, nekonečné moře, podvečerní slunce, náhorní vřesoviště se zbytkem fialové letní krásy. Odjíždíme naprosto unešení až mezi sedmou a osmou hodinou. Kemp nacházíme jen pár kilometrů jízdy po pobřeží směrem na západ. Je to „camp municipal“, je téměř prázdný, recepce je zavřená, ale jinak vše funguje. Elektřina, duš a dokonce i bezchybná písečná romantická pláž kousíček před branami kempu.

Čtvrtek 13.9.
Ráno se nám povede zjistit, kdy přijíždí recepční, a tak po česku mizíme z kempu bez snídaně a bez placení. Posnídáme kousek dál s vyhlídkou na moře a pokračujeme v cestě na západ, při pobřeží, přes St. Brieuc na Paimpol. Naším cílem je ostrov Il de Bréhat – údajně jeden z nejhezčích bretoňských ostrovů. Cestou se stavujeme v supermarketu (potřebujeme nabíječky, fén, chleba, kartu do foťáku, kupujeme i nějaké sýry a neodoláme tričkům – prvním suvenýrům). Ještě jedna zastávka na Plage Bonaparte – hezké pláži za městem Plouha. Polední hlad jsme se rozhodli zahnat v creperii a zastavili jsme u první, která nám přišla do rány. Neprohloupili jsme. Konečně jsme si dali vyhlášené bretoňské palačinky „crépes“: okusili jsme náplň čokoládovou a kaštanovou a medovou a nejvíc jsme záviděli Radkovi jeho karamelovou… Stihli jsme si ještě prohlédnout místní klášter Abbe Beauport a pak konečně na Pointe de l´Arcouest, zakupujeme jízdenky na trajekt (8€ na osobu) a v 16:15 odplouváme na Il de Bréhat. Auto jsme nechali na hlídaném parkovišti (5,50€). Cesta od pokladny k přístavnímu molu je díky odlivu pěkná procházka, zato cesta trajektem je kraťoučká, a pak zas dlouhá štreka od přístavního mola (tyhlety jejich odlivy…). Ostrov je opravdu velice malebný, ale na jeho prohlídku nemáme moc času. Zpáteční trajekt odplouvá v 18 hod, takže se vzdáváme turistického úprku kolkolem ostrova a vychutnáváme atmosféru. Sedíme na šutrech, dáváme si pique-nique svačíc skvělé francouzské sýry. Cestou zpátky Vlada neustále udivuje rozdíl hladin mezi přílivem a odlivem – trajekt přistává o dobrých pár set metrů blíž, než jsme na něj nastupovali!!
Po přistání jedeme dál na západ a kemp nacházíme kousek před Perros-Guirecem v Trelevernu. K našemu nemilému překvapení platíme za nocleh 36€. Kemp je navíc dost plný, spousta holandských a španělských seniorů v karavanech – to máme za to šetření ráno.

Pátek 14.9.
Odjíždíme přes Perros-Guirec (další malá zastávka s výhledem na moře) po pobřežní silnici do Trégastelu – přístavu, kde nás čeká opravdová bomba – gigantické bloky z růžové žuly. Žasneme a fotíme. Pláž je úžasná – už žádný písek, ale drobné pestrobarevné kamínky (kamínky se také dají nadšeně sbírat!). Moře na tuto mozaiku vyplavilo dlouhou rybu, které zřejmě lodní šroub uťal konec těla. Ještě jevila známky života (odvážnější z nás nadhazují něco o dobré večeři), ale už si jí všimli všudypřítomní rackové. Když jsme se nabažili růžové žuly, zkoumáme jídelní lístky místních nábřežních restaurací s cílem konečně ochutnat nějaké mořské speciality, ale nakonec pokračujeme dál podél pobřeží na Trebeurden a Lannion a pak přijíždíme na Point de Primel, kde opět obdivujeme Granit Rose a nemůžeme se odtrhnout od pláže plné dokonalých valounů. Vlado svoluje k přetížení auta. Vyškrábeme se až na vrchol skalisek, kocháme se výhledem. Rozhodneme se na tomto krásném místě posvačit a přitom se nechtěně ocitáme přímo na trase orientačního závodu smečky školních dětí. Jsme docela rádi, že my tu nemusíme nikoho hlídat, aby někam nespadl… Pak míříme do Morlaix, cestou obhlížíme zrekonstruovanou megalitickou stavbu Tumulus de Barnenez, ale 5€ vstupného se rozhodneme ušetřit. Do Morlaix přijíždíme po pravém břehu zálivu, nebo spíš řeky, která zde do moře ústí (díky rozdílu hladin mezi přílivem a odlivem se dá jen těžko říct, kde končí řeka a začíná moře). Vítá nás samozřejmě jachetní přístav a pak už samotné centrum města se svou nepřehlédnutelnou dominantou – vysokým viaduktem – kamenným železničním mostem. Parkujeme zadarmo přímo pod ním a chystáme se konečně na ochutnávku mořských specialit. Čeká nás však zklamání – prakticky všechny restaurace jsou zavřené. A to je zhruba 18hod! Nechápeme tak ošklivý zvyk zavírat odpoledne restaurace a kupujeme aspoň chleba. Okukujeme hezké hrázděné domy, ale nocleh odjíždíme hledat zklamaně. Na nejbližší kempy narážíme až těsně před Roscoffem! Jsou dva a oba 3hvězdičkové. Volíme ten levnější a stavíme stan. Po večeři se jdeme projít na nábřeží a z dálky pozorujeme velikánskou loď v roscoffském přístavu. Je to určitě jedna z těch lodí, které sem vozí turisty z Británie, kterých je tu plný kemp. Večer je větrný a my nevěřícně pozorujeme dorost koupající se v moři. My asi plavky neužijem.

Sobota 15.9. Ráno nás budí drobný déšť a totálně zatažená obloha. Neklesáme na mysli a během snídaně déšť opravdu ustává. Vyrážíme po dálnici kolem Morlaix do našeho dnešního prvního cíle: farského dvorce ve St. Thégonecu. Dýchá to tu dávnověkem, ale očekávání jsou maličko zklamána, a tak zkoušíme další dvorec v městečku Guimiliau. Nejen dvorec, ale celé městečko a jeho atmosféra nás prostě okouzlily. Vylidněné „náměstí“, velký přátelský pes hlídající před barem, galerie místních umělců (v jednom z domků na náměstí prý bydlí řezbář z Valašska – asi není doma). Rozhodujeme se pro oběd v neuvěřitelně malinké restauraci a konečně si dáváme místní speciality – crépes se slávkami, rybou, slaninou a hromádkou bramborové kaše s cibulkou v obalu z artyčoku. K tomu karafu „rose“. Za vše platíme 78€. Ve vedlejší boulangérii neodoláme a kromě chleba kupujeme ještě něco sladkého. Mladé prodavačce evidentně zvedla náladu Vladova žádost o „dža-dža-dža“ (Vladovo gesto pro krájení chleba, které jsme kdesi pochytili a už se nás nepustilo).
Sytí a spokojení odjíždíme dál do vnitrozemí, do přírodního parku D´Armorique. První zastávka je u malebného zanedbaného opatství, ale nás čeká především výstup na nejvyšší horu Bretaně Roc Trevezel! Co na tom, že má jen 384m a výstup od parkoviště při její patě na samý vrchol zabere 5 minut! Kocháme se výhledy (mj. atomová elektrárna u jezera Reservoir de St. Michel) a dáváme si vrcholovou odměnu z cukrárny v Guimiliau. Pak pokračujeme na další dominantu – Montagne St. Michel. Další, ale vyšší Bretoňská obdoba českého Řípu, oblé návrší s kamenným kostelíkem. (Taky jsme do té Bretaně jeli trochu kvůli druidům, svatyním a něčemu neuchopitelnému. Tam, na návrší Mt.St.Michel jsem to vnímal, tam to bylo. V.) Dole na parkovišti k nám doléhají zvuky dud a my tušíme někde poblíž nějakou bezva folklorní akci. Ukázněně ovšem pokračujeme podle plánu.
Míříme na crozonský poloostrov. Po pár kilometrech nás ale opět z auta vyhání malebné ruiny starého opatství u vesnice St. Léger. Je to moc hezká zřícenina a dohlíží na ni sympatický mladý vlčák. Pak už ale opravdu jedeme směr Crozon. Na okraji města tankujeme u obchoďáku Leclerk (1,259€ za litr), nakupujeme trochu jídla a drobností a vracíme se pár km zpět hledat nocleh. Stan stavíme v liduprázdném kempu Pen Bellec na pobřeží v Telgruc-sur-mer. Recepce je zavřená, dámské toalety fungují, elektřina funguje, voda teče. Studená. Dnes to teda vydržíme bez douche… Zato budeme spát kousíček od moře za zvuků příboje – od pláže nás dělí jen živý plot a silnička na pobřeží. Společnost nám dělá starší dáma v karavanu. Chodí bosa a vypadá to, že tu snad žije trvale.
Naše příjemné rozpoložení u večerní láhve červeného a sýrů zrušil fakt, že si jak na potvoru přímo na břehu, jen pár metrů od našich stanů, dává sraz místní omladina na motorkách a skvěle a hlučně se baví. Zatímco my přemítáme, jestli odvážné mladíky nenapadne jít se pobavit za nízký živý plot na účet nebohých turistů a chlapi přemýšlejí, kam dali své vystřelováky, madam z karavanu dopáleně vyběhne a bez skrupulí celou tu partu seřve! (porozuměli jsme pouze výstižnému slovu „bordel“) Mládež se opravdu ztišila a nakonec se řvoucí motorky rozjely do všech stran. Nahradili je bretoňští zákeřní tiší komáři. To vše ovšem za zvuků příboje…

Neděle 16.9.
Probouzíme se do zamračeného rána. Těžké mraky zakrývají téměř celou oblohu. Bohužel před desátou přijíždí paní domácí a na odjezdu nás zkásne – 22,10€, bez teplé vody!
Cestou do Camaretu mraky mizí a je krásný den. Naše první kroky míří k řadám menhirů Lagatjar. Jsou volně přístupné a tak se mezi nimi tiše procházíme. Pak kousíček popojedeme ke zřícenině zámečku hraběte z Camaré obdivujeme fantastické výhledy na písečné pláže, duny a moře, majáky a skály… Jó, tady by se našim dětem líbilo!!
Další cíl je jen asi půldruhého kilometru na Point Penhir, tak se tam Radek vydává pěšky. Cestou se ještě setkáváme u bunkrů atlantického valu. V jednom z nich je muzeum, kde vstupenky prodává zřejmě válečný veterán (3€). Určitě by to bylo zajímavé, ale ženské odmítají tenhle zážitek a nebýt krásných skalisek, ani nevylezou z auta! Před bunkrem je řada obrovských kotev, několik vodních min, uvnitř vitríny se spoustou válečných předmětů, mj. model křižníku Bismark a plán bitvy, při níž byl potopen.
Penhir je už na dohled. Cesta po pobřeží je krásná a nebezpečná. Zdejší skaliska už netvoří pevná „granit Rose“, ale křehká břidlice (nebo opuka?). Je zřejmé, že část skály čas od času podlehne souboji s mořem a sesune se do něj – vidíme několik čerstvých sesuvů, zaříznutých hluboko do pevniny, i několik téměř kolmých stěn, vysokých 50-70m. To vše volně přístupné. Představa o dovolené s dětmi se rychle rozplývá. Na Penhiru pomník padlým Bretoňcům, rozervané skály a daleké výhledy… Opouštíme Crozonský poloostrov a odjíždíme do Locronanu – malého městečka, kde se zastavil čas ve středověku. Natáčelo se tu spousta středověkých filmů, včetně Tří mušketýrů. Auta do města nesmí, ale budka na odstavném parkovišti je prázdná, neplatíme nic. Obchůdky na náměstí a v přilehlých uličkách jsou prostě neodolatelné a my začínáme kupovat dárečky a suvenýry. Ovšem nejvíc času trávíme v obchůdku s knihami a hudbou. Okouzleně tam utrácíme spoustu peněz za CD s muzikou, nádherné knížky, které nejsou nikde jinde k vidění, … Mlsáme odpolední crépes s kafíčkem v hezké crepérii a nabaženi atmosférou a obtíženi dárky se kolem třetí vydáváme směrem k vrcholu našeho zájezdu: nejzápadnější výspě Bretaně, Point du Raz.
Z parkoviště a komerční zóny nedočkavě spěcháme docela dlouhou štrekou až k pobřeží, kde je vojenská hlídková věž, pomník Notre Dame a pak už jen rozervaná skaliska a Atlantik. Zatažené nebe vytváří vytouženou dramatickou atmosféru. Vydáváme se po skále až na samý okraj skalnatého výběžku. Cesta je značena červenými puntíky a šipkami, v některých místech dokonce opatřena lany k přidržování. Ovšem trocha toho adrenalinu stála za to: podvečerní scéna nemá chybu.
Při návratu nacházíme prokřehlou Dášu, které vyhlídky nad mořem nějak nedělají dobře a Vlado u příležitosti pokoření Point du Raz neodolá skupinovému fotu.
Večer zakotvujeme v malém 2* kempu v Plogoff. Recepci jsme ani nenašli, kemp zřejmě patří k přilehlému statku. Teplá voda teče. Podvečerní nebe je plné růžových beránků, slibujících hezké počasí. V noci za táhlého vytí kojota s lehkou nostalgií vzpomínáme na sýčka u slečny Murplové…

Pondělí 17.9.
Beránci zřejmě nezvěstují zrovna slunečno - ve 4 ráno začíná drobně pršet a prší vytrvale. Když se kolem deváté přinutíme opustit stany, je obloha hrozivě zamračená a stále drobně prší. Kdybychom odjeli bez placení, nikdo by to zřejmě ani nepostřehl, ale my už jsme Francouzi a vzorně hledáme recepci, kterou mají farmáři takřka v kuchyni – 21€.
Odjíždíme do Quimperu v domnění, že odjezdem z pobřeží musíme dešti ujet. Marně. A tak se procházíme Quimper za deště. Ve dvanáct narážíme na otevřenou crepérii a jdeme se nasytit a usušit. Opět nechápeme, jak se do tak malých místností vejde kuchyně, bar a tolik stolků. Ve 14:10 se mraky prodral první paprsek a ve 14:20 přestává pršet. Otevření obchodů jsme se nedočkali (tihle Francouzi!), ve tři odjíždíme do Pont-Avenu.
Pont-Aven je milé umělecké městečko plné galerií, restaurací, obchůdků, květin, mlýnů, morbidních veřejných záchodků a turistů. Centrum jsme objeli několikrát, než se nám povedlo zaparkovat. Z poloprázdných odstavných parkovišť už nemáme dobrý pocit. Pokračujeme do Carnacu. Kamenné řady jsou impozantní, vyrazilo nám to dech. Na rozdíl od Lagatjaru jsou nesrovnatelně rozsáhlejší, ale oplocené. Žasneme, necháváme na sebe působit prazvláštní atmosféru a obohacujeme svět několika teoriemi o příčinách vzniku něčeho takového. Bohužel čas neúnavně letí, a tak musíme na poloostrov Quiberon hledat nocleh. Kempů je tu dost, platíme 26,20€ a pod piniemi, na jehličí, stavíme stany, aby proschly. Pak se teprve jdeme podívat na pláž. Citelně se ochladilo, na pláži navíc fouká silný vítr. Kocháme se západem slunce nad mořem, ale pak už zmrzle připravujeme večeři zalezlí v předsíňce velkého stanu. Vítr neutichá ani v noci, pěkně nám lomcuje stany.

Úterý 18.9.
Studený vítr lomcuje stany i ráno, ale jinak je pěkně. Sluníčko svítí, ptáci zpívají. Nějak se nemůžeme vyhrabat ze stanů zapadaných dlouhým jehličím a tak se dostáváme z kempu až před jedenáctou. Jedeme po západním pobřeží quiberonského poloostrova na jeho jižní mys - Point du Conguel. Vítr nepolevuje a tím nám dává možnost konečně si užít pohledu na opravdový zpěněný příboj. Souboj příboje a skalisek je nekonečné, úchvatné divadlo, od kterého se nemůžeme odtrhnout. Na Point du Conguel se malou procházkou po pobřeží neoficiálně loučíme s Atlantikem. Pak odjíždíme do morbihanského zálivu, kde se na Point d´Arradon loučíme s mořem definitivně. Vyhlídka na tento záliv není tak docela podle našeho očekávání, což naštěstí otupuje hroty sentimentu…Restaurace v přístavu je navíc příliš drahá a tak se po krátké procházce po molu vydáváme do Vannes, a to přímo do centra města, kde si konečně chceme dát pořádné mořské plody. Parkujeme s vypětím všech sil v patrovém nízkém (nad „lodí“ či „rakví“ jsou pouhé 2 cm místa..) a úzkém parkovišti za 2€/2hod a už je nám jasné, proč má tolik francouzských aut odřené boky.
Vydáváme se do uliček města s vidinou příjemného pozdního oběda – je totiž už po třetí hodině. Opakuje se však zklamání z Morlaix. Všechny restaurace jsou zavřené. Naštěstí až na jednu. Usedáme ke kulatému stolu, jsme jediní hosté. Interiér je moderní, hraje příjemný starý jazz. Dáváme si něco mořského pětkrát + Radek nějakou crépes a dohromady láhev cidru. „Něco mořského“ stojí 8,5€, podává se to na dřevěném prkénku a obsahuje to makrelu, lososa, další rybu, slanečka, pár malých palačinek, slaninu, trochu koprové omáčky a pár lístků rukoly a trochu salátu, který vzdáleně připomínal krabí pomazánku. Někteří jedinci konstatují, že koneckonců i ten cidr by při troše snahy časem člověku zachutnal…Spokojeně se vracíme na parkoviště - tam nás však čeká další šok.
Okénko na straně řidiče chybí! Ovšem nikde žádné střepy - chvilku jsme zmatení, ale s úlevou zjišťujeme, že okénko je jen stažené. Auto je zamčené a nic nechybí. Vlado jen u parkovacího automatu stáhl okénko a zapomněl ho pak vytáhnout. Ten nám dal (a sobě nejvíc!). Pokračujeme dál do vnitrozemí, do městečka Paimpont, ležícího uprostřed Brocelianského lesa – starého lesa, opředeného legendami, lesa, ve kterém žili druidové včetně samotného Merlina. Paimpont sám leží na břehu jezera a tvoří ho staré opatství a pár ulic kolem. V obchůdcích kupujeme něco dobrého na poslední večer v kempu: chleba, sýry a láhev něčeho, o čem se domníváme, že je víno. Pak už odjíždíme do kempu municipal na okraji městečka a stavíme stany. A protože je teprve 18 hod, odjíždíme na prohlídku alespoň některých zajímavostí, které tajemný les skrývá. Cesty k nim jsou velice špatně značené, přesto se nám daří najít Fontaine de Barenton – Merlinův pramen a Merlinův hrob, ověšený talismany a dopisy. Les je divoký, plný krásných starých stromů. Škoda, že nemáme víc času. Večer k  našemu překvapení zjišťujeme, že v láhvi není víno, ale místní medovina. A velice dobrá. Společnost nám dělají opět sýčci, a to nejmíň tři, takže už vydají na sýččí festival…

Středa 19.9.
Noc byla tentokrát opravdu velice chladná a chladné je i ráno. Vylézáme ztuhle ze stanů až po deváté hodině a jsme vděční za hřejivé sluneční paprsky. Snídáme, naposledy balíme a odjíždíme. Ne však daleko. Na náměstí Paimpontu vysedáme, abychom ještě prozkoumali pár obchůdků a nakoupili medovinku i na doma. Obcházíme budovu starého opatství (sídlí tam mimo jiné i obecní úřad) a litujeme, že už není čas na procházku po přilehlém parku. A pak už opravdu (kolem poledne) vyrážíme na zpáteční cestu (v Rennes v supermarketu nakupujeme jídlo na cestu a poslední dárečky). Podle plánu nás ještě čeká poslední zastávka: Chartres. Do Chartres přijíždíme až k večeru, parkujeme odvážně opět v podzemních garážích a pěšky pokračujeme k poslední lahůdce – slavné místní katedrále. Je opravdu velkolepá. V posvátné úctě vstupujeme do obrovského prostoru pod gotickými klenbami. Prohlížíme si známý labyrint, nádherná okna, výzdobu - a pak přichází andělská suita a začíná zpívat. Dojem je dokonalý, krásný zážitek na závěr.
Za parkování platíme 6,70€ (!), na okraji města na parkovišti u nějakého supermarketu večeříme a kolem osmé vyrážíme směr Paříž, pak po dálnici na hraniční přechod do Německa v Saarbrückenu a dál až na Rozvadov… Tam přijíždíme kolem sedmé ráno. A je to ráno opravdu nádherné. V údolí mlhy, nad tím zářící slunce, listí zbarvené podzimem, občas šedivák. Jako by nám naše česká kotlina chtěla připomenout, že i ona je krásná. V Praze nás čeká tradiční zácpa, na Černém Mostě dokupujeme zcizené nabíječky a USB kabely a pak pokračujeme přes Hradec Králové do Svitav. Tam si dáváme ještě poslední společný oběd. Příjezdem do Hradce nad Svitavou naše pouť definitivně končí… Stav tachometru: 311 765.
Poděkování GPS Miloušovi, který nás do p… poslal kupodivu jen jednou.

další cestopisy

    Cestopis měsíce

  • Fitness zvaný Réunion

    Ostrov Réunion je tak členitý a různorodý, že je těžké sestavit pro něj spolehlivou předpověď počasí. Na druhou stranu nabízí činorodým cestovatelům spoustu aktivní zábavy: paragliding, surfing, pozorování velryb, prolézání lávových chodeb nebo více

  • Za vůní modrého zlata

    Pro mnohé je symbolem prázdnin, léta a absolutní relaxace. Její skvělá vína objevili už Římané, kteří jí dali jméno a zanechali po sobě pompézní amfiteátry. Pozdější obyvatelé založili tradici skvělé gastronomie, vystavěli malebné vesničky a více

Komentáře
0
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@