A | B | C | D | E | F | G | H | CH | I | J | K | L | M | N | O | P | R | S | T | U | V | W | Z

Francie - Cestopisy

Normandie, Bretaň, Paříž

Naše cesta po severní Francii zakončená pobytem v Paříži

Nápad jet do Francie je velice starý. Vždy to byl můj sen, projet Francii autem. Několik let jsem o tom jen snil, ale po vážném rozhovoru s rodinou někdy v prosinci 2011, jsme se rozhodli tento plán uskutečnit.

Plánování:

Jelikož jsem Francii téměř neznal, začal jsem tím, že jsem vzal mapu a začal zabodávat „praporky“. Samozřejmě Paříž (původně na tři dny), pak Normandii, Bretaň a hurá na jih. St.Tropez, Monaco a další lákadla azurového pobřeží, přičemž já bláhový si myslel, že bych ještě mohl zajet na denní výlet do Barcelony. Rozhodil jsem sítě po všech známých, prošel snad všechny internetové články o Francii, informoval se na francouzských fórech pomocí překladače. Hned od počátku mi bylo jasné, že dovolená tohoto typu bude dosti finančně náročná a proto šla většina uspořených finančních prostředků do kasičky s nápisem „Francie“.

Asi po třech měsících plánování už bylo nad slunce jasné, že projet vše, co jsem si vytyčil, není možné ani za měsíc, natož za 14 dní. Původní plán byl takový, že si zabukuji na jednotlivé dny hotely řetězce Formule 1. Jelikož budeme autem cestovat tři, jsou třílůžkové pokoje těchto hotelů a parkoviště před nimi ideální volbou. Jako první vypadla jižní varianta. Byl jsem varován, jak ze strany samotných Francouzů, tak lidí, kteří zde byli, že pohybovat se tu v době sezóny je velice obtížné. Nekonečné kolony táhnoucí se po samotném pobřeží a zlodějské gangy v okolí Marseille mne utvrdily, že jih vynechám a zrealizuji jiný rok, spíše ve spojení s pobytem v nějakém penzionu u moře.

Zůstával však nadále sever Francie, jejíž mapa byla posázená praporky respektive virtuálními špendlíky natolik, že až přecházel zrak. Další plán který padl, bylo pojíždění od hotelu k hotelu, neboť vyhlídka na každodenní spěch při prohlídce památek z důvodu včasného dojezdu do toho kterého hotelu a strach o správnost zabukování nevypadala lákavě.

Konečný plán po nejméně deseti úpravách a změnách dopadl tak, že jsme si objednali na týden hotel v Paříži se snídaní (Kyriad Porte d´Orleans) a na dvě noci před tím hotel v Carentanu v Normandii (L´Escapade).

Cesta:

Vyrážíme v pátek ráno, vyzbrojeni vědomostmi z internetu, částečnou zásobou instantních pokrmů a dobrou náladou. Jediné, co mi dělá vrásky na čele, je parkování a to jak v Lucemburku, kde chceme udělat delší přestávku, tak v samotném Carentanu, kde je pouze na předběžnou objednávku. Odhadoval jsem, že měsíc dopředu poslaná rezervace parkování, má dle mého odhadu tak 50% šanci na to, že bude někde na recepci zaznamenaná. O Paříži ani nemluvě, neboť placené parkování v podzemní garáži hotelu, zajišťovala pro mne neznámá cestovka přes cestovní agenturu.

Hned ráno snídáme tradičně u „mekáče“ na dálnici, léta to daný rituál naší rodiny a užíváme si dovolenkového volna, sledujíc ostatní, kteří se ženou za svými cíli. Slunce svítí a tak vyrážíme směr Rozvadov. Další klasika naší cesty na dovolenou na sebe nenechá dlouho čekat. Začíná pršet. I přes fakt, že jezdíme výhradně uprostřed letní sezóny, nepamatuji za posledních deset let cestu, kdy by nám nepršelo. Prší až do Lucemburska.

Cesta po hustě zaplněných německých dálnicích přes Norimberk a Heilbronn probíhá až na hustý déšť celkem příjemně, až k Heidelbergu. Zde strávíme hodinu v koloně. Důvod? Žádná oprava dálnice, tento víkend se jede na nedalekém Hockenheimringu závod Formule 1. Od srdce se tomu zamějeme a míříme přes Kaiserslautern na Lucemburk. Projíždíme přes Schengen a už je tu hlavní město tohoto malého státu.

Dokonalá příprava na Paříž. Je asi 18:00, malé město je plné aut a navigace zmatkuje: „Otočte vlevo, otočte vpravo, vjeli jste do slepé ulice atd.“. Vypínám ji a hned na první křižovatce se snažím odbočit na parkoviště vlevo. Svítí červená … zhasne …. a …. začne blikat oranžová šipka vlevo, přičemž auta proti mají zelenou. „CO TO JE?!!!“. Raději stojím a čekám. Nikdo za mnou netroubí. Čekám a proti nic nejede, šipka stále bliká. Čekám přes minutu a za mnou kolona, stále nikdo netroubí. Zelená šipka má příchuť vysvobození. Zajíždím k parkovišti o třech podlažích a …. zavřeno, ve výstavbě. Zapínám „Báru“ (to je navigace), která se již uklidnila a drze mířím přes most přímo do historického centra města. Do cesty se mi vrhají chodci, jakoby chtěli páchat sebevraždu. „Hrůza“, chvíli váhám, zda to nemám vzdát. Naštěstí zklidněná Bára mne navede přímo do krásné megavelké podzemní garáže přímo v centru. „Zaplaťpánbůh“, oddechnu si a jdeme si prohlédnout město.

Lucemburk je jistě krásné město, nicméně zde kromě jejich „Parliamentu“ a hrobky Jana Lucemburského, není nic extra k vidění. Pryč jsou ty časy, kdy nás ohromovaly výlohy luxusních značek jako Cartier, Channel apod. Za hodinu a půl pomalé chůze projdeme historické centrum. Dokonce přestalo pršet. Usedáme do auta, zaplatíme minipoplatek za dvě hodiny parkování a hned na konci města tankujeme „plnou,“ za cenu nižší než u nás doma. Příjemná paní nám ještě popřeje šťastnou cestu a míříme do sladké Francie.

Zastavujeme ještě jednou na parkovišti u vedlejší silnice v jižní Belgii a užíváme si krásně teplý večer bez deště. Vlhký vzduch nádherně voní. Je to jeden z těch momentů, na který si vždy i po letech rádi vzpomenete. Přejíždíme do Francie u Sedanu a jelikož máme moře času, nejedeme po dálnici do Remeše, ale směřujeme po silnici 1.třídy přes Hirson na St.Quentin. Konečně se setmělo. Následuje vesnice za vesnicí, plazíme se rychlostí 50km/h. Asi jsme neudělali dobře. Chvíli stavíme a radíme se co a jak. Bohužel, jsme již tak daleko, že návrat na dálnici k Sedanu je stejně daleko, jako St.Quentin, kde dálnice zase začíná. Jedeme dál, když za Hirsonem najednou silnice změní charakter a vypadá jako někde v Texasu, když je rovná až za obzor. Tedy pokud při dálkových „nightbreakerech“ tak daleko vidíme. Celkem slušně dorazíme do Quentinu a pak po dálnici za 5,3 Eura až do Amiens. Za Amiens děláme „spací“ pauzu na naprosto prázdném parkovišti s inteligentním WC, které vám skoro samo utře i … Po třech hodinách jakéhos takéhos spánku vyrážíme dál a za úsek Amiens – Neufchatel platíme dalších 5,5 Euro. To samé, s rozdílem ceny (4 Eura) dáváme u sjezdu Yvetot, kde míříme do Fécampu a Étretatu.

Normandie

Tuto oblast jsem sledoval při letošní Tour de France a rozhodl se projet asi 10km úsek z Fécampu do Étretatu, kde je známá pláž s útesy. Je ráno všude se válí mlha a nikoho z místních nenapadne rozsvítit světla. Zvláštní. Hned za Fécampem sjíždíme k moři do vesničky Yport a míříme do Étretatu. Vřele doporučuji zájemcům o adrenalinové sporty. Silnička o šíři menšího náklaďáčku se klikatí a překonává neskutečná převýšení. Odměnou nám je několik nádherných pohledů na pobřeží zalité ranním sluncem. Navzdory pověsti nás Normandie vítá naprosto jasnou oblohou, která tak zůstane až do Paříže. Vyjíždíme na předem zjištěné parkoviště u kostelíku na Étretatem. Nádherná podívaná. Moře v době odlivu odhalilo širokou oblázkovou pláž a v bílých útesech se odráží ranní slunce. Na vyhlídce jsme naprosto sami. Je sedm hodin ráno. Ještě chvíli se kocháme, fotíme a natáčíme a pak sjíždíme do samotného městečka, jenž se stalo inspirací pro mnoho malířů, z nejslavnějších jmenujme Moneta. Parkování je do devíti hodin zdarma a tak scházíme na ztichlou pláž, kde chechtání, křik racků a šumění moře, přerušují jen zvuky lodí rybářů vracejících se s úlovkem. Žádní turisté, připadáme si jak v době Moneta. Neskutečná nádhera.

Míříme na jih k Le Havru, který míjíme a přejíždíme gigantický most Normandie, do roku 1999 největším lanovým mostem na světě (mýtné 5,2Euro). Když ho uvidíte ve skutečnosti poprvé, až se vám zastaví srdce. Po lekci Étretatské romantiky je to setkání s moderní architekturou, neméně impozantní. Začínám milovat tento kus země. Za Le Havrem sjíždíme z dálnice, abychom si ušetřili zbytečnou zajížďku, bohužel i s navigací zakufrujeme. Cestou necestou se dostaneme na dálnici zpět někde u Pont-l Eveque a již nesjíždíme. Až na obchvat Caen zaplatíme celkem necelá 4 Eura. Odtud na západ jsou všechny komunikace již neplacené.

Další zastávkou je hřbitov amerických vojáků padlých ve Francii poblíž St.Laurent sur Mer. Bára nás zase vede cestou necestou, než zjistíme, že v této části Francie navigace nerozeznává mezi polní cestou a silnicí 1.třídy. Saháme po podrobné mapě Francie, které se až do konce cesty nepustíme. Značení nás dovede na gigantické parkoviště, které ostře kontrastuje s úzkými normandijskými cestami. Otevírá se nám neskutečný pohled. Světle modrá, naprosto jasná obloha se shlíží v blankytně modrém moři, to vše dokreslují nádherně žluté písečné pláže, táhnoucí se kam až oko dohlédne, jež byly kdysi svědky tak tragických událostí. Z vyhlídky přehlédneme všechny vyloďovací úseky. Vše je perfektně označeno a udržováno. Po chvíli dojdeme na samotný hřbitov posetý bílými kříži. Spíš než tíživá atmosféra, tu na vás padne pocit klidu a smíření. Lidé zde mluví polohlasem, slyšet je pouze šumění větru vanoucího od moře a zpěv ptáků v korunách stromů. Tu krutost doby si člověk uvědomí, až když se dostane mezi zamotné křížové náhrobky, které jsou popsány jmény a daty, kdy dotyčný padl.

S klidem v duši jedeme o pár kilometrů dál na pláž Omaha. Parkujeme asi 200m od pláže na přeplněném parkovišti, abychom následně zjistili, že přímo u pláže je velké, naprosto prázdné parkoviště pro návštěvníky. Ze samotných bojů se zde nic nezachovalo, jen památník je připomínkou vylodění 6.6.1944. Člověk si jen stěží představí při pohledu na mohutné valy nad pláží, jak obtížné muselo být proniknout do vnitrozemí. Na samotné pláži u památníku nás neskutečně irituje zájezd německých teenagerů, kteří hulákají jak smyslů zbavení. Raději popojedeme o dalších pár kilometrů dál na Pointe du Hoc. Parkoviště je již tradičně rozlehlé a zdarma.

Na tomto místě se v den D vylodily jednotky Rangers, aby po vyšplhání na ostré útesy pomocí provazových žebříků, zneškodnili německou dělostřeleckou baterii. Poté, co jich Němci velmi mnoho pobili, vyhodili baterii do povětří a utekli. Památník je koncipován do okruhu, kterým projdete celou oblast plnou bunkrů, kráterů od dělostřeleckých granátů, vyhlídek a zbytků baterie. Zvláště mohutné krátery, zbytky ostnatého drátu a díry od kulek na nás působily i po letech a zanechaly hluboký dojem.

Je po poledni a my míříme do poslední zastávky dnešního dne, hotelu Léscapade v Carentanu. Tam dojedeme bez větších nesnází, ještě stihneme natankovat „plnou“. Naštěstí před hotelem jsou volná parkovací místa a recepční má naši internetovou objednávku zapsanou v tlusté knize. Další tíživý kámen mi spadl ze srdce. Ubytováni jsme během chvíle. Hoýlek, zvenčí velice pěkný je sice dokonale čistý, avšak pokoje mají jediné okno vedoucí na verandu, která slouží zároveň jako průchozí chodba. Sociální zařízení na pokoji je jeden velký laminátový box se sprchou a WC, sice čistý, ale pro průměrného českého muže neskutečně těsný. Třílůžkový pokoj je celkem slušně vybaven a vzhledem k ceně (48 euro/noc) si cestovatel v těchto končinách nemůže přát více. Po noci strávené v autě a prohlídkách historických míst spácháme hygienu a jdeme spát.

Bretaň

Z Carentanu vyjíždíme odpočatí brzo ráno. Dálnice vypadá jak krajina duchů, neboť cestou ze Saint-Lo potkáváme asi dvě auta v protisměru za půl hodiny. V našem směru jedeme úplně sami. Původně jsem chtěl udělat malou odbočku u města Avranches, kde je pěkný výhled na zhruba 10km vzdálený Mont.St.Michel. Bohužel časový přes a zkušenosti jistých cestovatelů, kterým zde kdysi vykradli auto, mne nakonec odradí. Míříme přímo k Le Mont Saint Michel. Cesta vinoucí se přes Bretaňské vesničky je velice dobře značená, stejně jako příjezd na nové, velkokapacitní parkoviště. Časy parkování přímo u kláštera a starost o příliv jsou nenávratně pryč. Parkovací systém je klasický, při vjezdu na parkoviště vyzvednete kartičku, před odjezdem v automatu zaplatíte a při výjezdu na ni otevřete závoru. Osobní auto platí 8,5 Eura. Následujeme menší a větší skupinky všudypřítomných Japonců a dojdeme na zastávku převozního autobusu. Ten je zdarma pro všechny. Kdo nastoupí, nastoupí. Žádné kontroly a už frčíme. Zhruba kilometr cesty uběhne a už stojíme přímo před samotnou monumentální památkou.

Je devět hodin a my stoupáme uličkami směrem k samotnému klášteru. Ty jsou lemovány velice vkusnými obchůdky se suvenýry a občerstvením. Je příliv a tak je celý ostrov krom příjezdové cesty obklopen hnědožlutou nevábně vypadající vodou. Placený vstup do kláštera je až těsně pod vrcholem, takže pokud nemíříte přímo dovnitř, i tak si užijete krásný výhled. Ze zkušenosti doporučuji si vstupné zaplatit, stojí to opravdu za to. Dospělý platí 9 Euro, sleva je pro mladé (18-26 let), do 18 let je vstup zdarma. Nebudu popisovat celý klášter, který kompletně projdete dobře značenou prohlídkovou trasou zhruba za hodinu a půl. Za pozornost stojí především vyhlídka na opačnou stranu, než je příjezd, spousta nádherných interiérů a zahrada s vyhlídkou umístěná přímo na vrcholu, v srdci samotného kláštera. Zpět sestupujeme po zadní straně památky, takže nakonec vyjdeme po točitém schodišti u samotných pokladen, respektive oficiálního obchodu se suvenýry. Pokud hodláte cestovat po Francii, doporučuji se vykašlat na suvenýrové kýče a sbírat pamětní mince (dají se koupit u významných památek po celé Francii ve speciálních automatech), které stojí 2 Eura a vypadají velice pěkně, navíc jsou velice skladné. Cestou dolů si dáváme místní specialitu francouzské palačinky Crepes.

Je poledne a my jedeme dál na západ do malebného městečka st.Malo. Vítají nás nekonečné kolony aut, hledající parkoviště. Jakoby se vrátila doba středověku, když řidiči soutěží (ve vší slušnosti) o to, kdo se nacpe na poslední volné místo. Jiní čekají, až někdo z parkoviště vyjede a automat ho vpustí dovnitř. Po zkušenostech z pláže Omaha drze míříme skrze kolony čekajících aut přímo do srdce města k přístavu. Nevěříme vlastním očím, když zde objevujeme poloprázdné podzemní parkoviště o 5 podlažích. V tu chvíli je nám líto těch chudáků, čekajících v horku na jediné uvolněné místo. Městečko samotné bylo za války vybombardováno a znovu dle originálních plánů vystavěno, včetně historických hradeb, po nichž se dá celé obejít.

Dáváme si obědovou bagetu, projdeme krásné centrum plné obchůdků a míříme na hradby. V místní kavárně hraje harmonikář francouzské šlágry, slunce svítí na jasné obloze a teploměr ukazuje zde neuvěřitelných 25 stupňů. Pro místní neskutečně horké léto. Dlouhé písečné pláže jsou plné lidí, užívajících si slunného nedělního odpoledne. Ve vodě však moc otužilců nevidíme, všichni si máchají tak maximálně kolena. Procházka po hradbách je za takového počasí balzámem na duši. Je odpoledne a my míříme ještě o kousek víc na západ na legendární Cap Fréhel.

Opět slušné parkování (2Eura/auto) přímo pod majákem. Ten obcházíme a otevírá se nám neskutečný výhled na pobřeží, které je v této době (červenec) pokryto pestrobarevnou květenou všech druhů a barev. Každý kout, každá část skalisek zde má své kouzlo. Modré moře se táhne kam až oko dohlédne. Je mi jasné, že jsem si Normandii a Bretaň zamiloval a doufám, že tu nejsme naposledy. V samotném cípu pobřeží za majákem nás překvapí množství postavených kamenných minimohyl. O co jde. Na kamenitých útesech si zřejmě některý z turistů kdysi hrál a z kamenů postavil menší pyramidu. Další se nechal inspirovat a postavil druhou. Nápad se ujal a tak se nám naskytl neuvěřitelný pohled, na stovky kamenných minimohyl, vysokých někdy až metr, jindy jen pár centimetrů. Cestou zpět k majáku nám to nedá a také si každý tu svou postavíme. Je večer a mys se plní dojmů vracíme zpět do Carentanu. A zítra? Vítej Paříži!

Paříž den první

Z Carentanu do paříže to není zas tak daleko a proto si ráno chvilku přispíme. Původně jsme chtěli jet severozápadní trasou Caen – Beuzeville – Rouen – Paříž, ale dostatek času nás zláká zkusit neplacenou západní cestu. U Caen sjíždíme na jih a za Falaise, kde začíná placený úsek, jedeme souběžně s dálnicí kousek do Argentanu, kde se cesta zlomí na východ po staré pařížské cestě přes Dreux kolem Versailles. Cesta připomíná starou dobrou D1 do Brna bez výmolů, kupodivu často vedoucí přímo skrze obce. Rychlost je omezena na 110km/h, bohužel přes obce se silnice stáhne do jednoho pruhu a rychlost sníží na 50km/h. Přesto se zde cestuje velice příjemně. Komunikace jsou opět texaského stylu, naprosto rovné i několik kilometrů, ale na to už jsme si tady ve Francii zvykli. U Versailles jsme po poledni, původní návštěvu odkládáme na jiný den (už se tam nedostaneme) a míříme přímo k hotelu. Doprava začíná houstnout …. Paříž je tu! Bulvár Périphérique kolem Paříže připomíná ve špičce závody Nascar. Auta se ženou 80km/h tří až pětiproudou silnicí plnou tunelů, mostů a odboček. Kvitujeme navigaci, která nekolabuje jako v Lucemburku a včas a dostatečně předem informuje kam se zařadit. Sjíždíme u Porte d Orleans, ale i hustota dopravy mimo bulvár je strašidelná. Moje noční můra je tu, silnice kolem hotelu je přecpaná parkujícími auty k prasknutí. Objíždíme blok a na „drzovku“ parkujeme přímo naproti hotelu před vraty podzemní garáže. Pouštím „blikačky“ a svižně mířím na recepci. Mladý muž nás najde v počítači a půjčí dálkové ovládání od podzemní garáže. Je to ta, před kterou stojíme. Parkování stojí 12,5 Eura/den. Celkem drahé, avšak na Paříž přiměřené.

Hotel měl na internetu jen lehce nadprůměrné hodnocení, proto nás překvapí svou čistotou a útulností. Výtky jako úzké schodiště a výtah v mezipatře, jsou nám k smíchu. Velice ochotný personál, denně čisté prádlo včetně ručníků, rychlovarná konvice, káva a čaj k dispozici nás velice potěší. Na recepci dostaneme přehlednou mapku Paříže s plánkem metra a umístěním turistických atrakcí. Vybalíme, trochu osprchneme a hurá prozkoumat okolí. Je pozdní odpoledne a tak už nemíříme do centra (cca 6km), ale jen procházíme okolí hotelu a nasáváme atmosféru. Čtvrť Montrouge kde se hotel nachází, stejně jako ostatní jižní předměstí jsou velice slušné a bezpečné. V okolí hotelu nacházíme banky a autosalony. Na mostě vedoucím přes okružní bulvár si teprve uvědomíme jak šílená je zde doprava. Zkušenost první, v Paříži se chodí přes přechod jak se to hodí, červený panáček slouží jen jako upozornění: „Pozor, něco by mohlo jet“. Zkušenost druhá, nelekejte se aut, která ač mají červenou, najíždějí téměř až na přechod.

Paříž den druhý

Po snídani, která byla též terčem kritiky na internetu a která je naprosto dostačující (káva na všechny způsoby, čaj, mléko, džus, tři druhy sladkého pečiva, tousty, housky, jogurt s ovocem, sýr, salám, a spousta dalších věcí), míříme na metro, které je vzdáleno asi pět minut pohodlné chůze. Zatím nekupujeme celodenní jízdenku, ale Carnet, což je soubor 10 jízdenek v zóně 1 za 12,5 Eura. Jízdenky se kupují výhradně v automatu před vstupem do metra. Ze zkušenosti doporučuji koupit předem v době, kdy zde není takový nával. Ráno je tu docela frmol a s deseti spěchajícími Francouzi za zády se se složitým systémem docela špatně vyhledává. Dá se platit hotově či kartou, přičemž naše karta (Mastercard) fungovala v celé Francii bleskově, možná rychleji, než u nás v supermarketu. Pokud se do pařížského metra dostanete poprvé, pak se na automatu řiďte jednoduchým návodem. Volte pořád plnou taxu až vám to nabídne nahoře na displeji 1-9 jízdenek v kostičkách a dole zvýhodněných 10 jízdenek s čísly 1 a 2 v kostičkách. Pokud budete jezdit jen v centru (zóna1) volte dole 1, pro zónu 2 volte 2. Vyberte způsob placení a hurá, dole vám vypadne do jednoho kastlíku 10 minijízdenek, které jsou třetinové než třeba v Praze a zbytek drobných. Při vstupu do samotného metra jděte k turniketu pro jízdenky, vložte jí do otvoru, načež vám vyjede vrchem. Vítejte v pařížském metru! To je sice modernější a prostornější než třeba londýnské, ale krásné pražské stanice nečekejte.

Jedeme až do stanice Cité, kde se ocitáme v samotném srdci Paříže. Kolem justičního paláce projdeme ke katedrále Notre Dame. Byl jsem v Paříži před 21 lety, přesto mne katedrála opět nadchla. Vstup je zdarma, všude spousta turistů. Na přání dcery míříme nejprve za náměstí Bastily do obchůdku s japonskými komixy. Ó jé, už jsem zapomněl, jak je Paříž rozlehlá. To, co na mapce vypadá jako 100m je ve skutečnosti 1km, zejména část na východ od Louvre je jaksi smrštěná, aby se na mapu vešla. Než dojdeme zpět od náměstí Bastily po Rue de Rivoli k Palace Royal, máme slušně oteklé nohy. Naneštěstí park v Palace Royal je zastavěn jakýmsi letním divadlem a tak projdeme průchodem do Louvre k pyramidě, kde si mácháme, stejně jako většina turistů nohy ve fontáně.

Jakmile si zchladíme nohy, pokračujeme přes park Tuileries, kde se občerstvíme zmrzlinou za 3,5 Eura k Champs-Elysées, která je po předvčerejším dojezdu Tour de France ještě plná tribun. Přes place de la Concorde míříme k vítěznému oblouku. Pamatuji, jak jsme v roce 1991 užasle pozorovali výlohy luxusních firem téměř s otevřenou pusou. Dnes nám to připadá téměř jako v Čechách a jediné co stojí za pozornost jsou autosalóny, kde se dají objevit opravdové skvosty. U vítězného oblouku jsme v třicetistupňovém horku naprosto vyčerpáni. Děláme delší pauzu uprostřed hord japonských turistů a děláme neuvážené rozhodnutí sejít ještě k Eiffelovce přes Trocadéro. Vítá nás opravdu neskutečný pohled, leč nohy se ozývají a začínají tak trochu stávkovat. Projdeme pod Eiffelovkou a dáme si další kilák k mostu Alma na metro. Na hotel dojdeme naprosto vyčerpaní. Dodatečně zjistíme, že jsme v tropickém vedru ušli něco málo přes 15 km!!!

Paříž den třetí

Hned ráno míříme na Eiffelovku. Trochu nás děsí ty fronty, a tak se rozhodujeme mít to co nejdříve za sebou. Pod věž přicházíme v půl deváté a stavíme se do cca 150m dlouhé fronty. Bohužel, ze čtyř výtahů jezdí kvůli poruše jen jeden. V devět hodin deset minut se konečně otvírají pokladny a my celkem slušně postupujeme vpřed. Za námi se táhne had lidí do nekonečna. Nikdo nepředbíhá. Postupujeme celkem svižně a po hodině a půl od příchodu jsme u pokladen. Platíme si výtah až na vrchol. Dvoupatrovým výtahem vyjíždíme do druhého patra a ihned míříme k výtahům nahoru. Jsou čtyři a jezdí velice rychle, takže fronta je minimální. Za zmínku stojí výjezd z druhého patra, kdy ze tmy doslova vylétnete nad Paříž. V ten moment osazenstvo výtahu spontánně vydechne „Wooooooh!“. Pokud vám bude někdo tvrdit, že stačí zajet do druhého patra, nedejte na něj a těch 14 Euro obětujte. Jak výjezd, tak výhled z vrcholu je nezapomenutelný.

Kolem poledne jsme dole a rozhodujeme se vzhledem k horku zajet do „Lůvru“. Včera (úterý) byl zavírací den. Bohužel, stejný nápad měla asi polovina Paříže a tak se další had táhne od pokladen do dáli. Vzdáváme to a jdeme směrem na sever k Bourse na jehož schodech svačí snad celá čtvrť a do pasáže Viviene, kde na člověka dýchne ta pravá pařížská atmosféra. Zmoženi vedrem míříme zpět na hotel.

Paříž den čtvrtý

Tam kde včera stály nekonečné fronty, je dnes ráno naprosto volno. Kupujeme lístky do „Lůvru“ a hned míříme do obrazárny. Procházíme poctivě všechny sály. To nejde popsat, to se musí vidět. Plátna několik stovek let stará, skvost vedle skvostu. Asi po hodině dojdeme k samotné Mona Lise, která je již sice na prestižním místě a mnohem lépe vidět než před vdaceti lety, nicméně po mnoha pokusech o zničení, se jedná jen o kopii. I tak vyzařuje magickou atmosféru. Bez použití blesku se dá volně fotit kdekoli v muzeu. Až do polední hodiny se pohybujeme pouze v obrazárnách, které jsou opravdu rozsáhlé. U koffe pointu svačíme a vzhůru do starověku. Nejvíce obdivované jsou sbírky ze starověkého Egypta. Jen sarkofágů zde najdeme desítky. Když dorazíme k památkám ze starověkého Řecka a Říma, máme za sebou další náročnou „indoor“ tůru. Zkušenost další, nejen z muzea, ale z celé Paříže: „Není většího turistického hulváta, než Japonce“. To, co předvádějí je neskutečné. Když jsem si chtěl vyfotit detail Chamurapiho zákoníku z klínového písma, u kterého pět minut nikdo předtím nestál, okamžitě se tam začalo cpát aspoň deset Japonců, hulákat a cpát se před objektiv. Všeobecně pak tito turisté řvou, cpou se, strkají a lezou bez sebemenších zábran před objektiv, i když zrovna fotíte třeba rodinu na naprosto volném místě.

Ještě máme kus odpoledne před sebou a tak míříme přes Place Vendome s Napoleonovým pomníkem, jenž byl ulit z ukořistěných kanónů, kolem Opery k luxusnímu obchodnímu domu Galeries Lafayette. Světe div se, po „Lůvru“ je to druhé nejnavštěvovanější místo Paříže. Nasáváme atmosféru, kterou ruší jen pokřikující Japonci, tísnící se u stánku Lous Vuitton. Ceny jednotlivých produktů nás pasují do role pozorovatelů. Metrem sjíždíme zpět do centra a přes Pont Neuf míříme do Latinské čtvrti, pro mne „nejpařížštější části“ Paříže. Množství obchůdků, palačinkáren, restaurací a všudypřítomných kaváren vytváří neopakovatelnou atmosféru, kterou nikde jinde na světě nenajdete.

Paříž den pátý

Na pořadu dne je opět „pochoďák“, tentokrát ne tak krutý. Od „Lůvru“ jakožto startovní čáry směřujeme k Seině a k Alexandrově mostu. Chladnější letní ráno nás donutí na břehu trochu relaxovat. Ještě než se Paříž úplně probudí do horkého dne vychutnáváme nastalý klid. Alexandrův most je opravdu nádherný. Míříme k Invalidovně. U vsupu stojí parádně „vyfešákovaná“ stráž, podobně jao u nás na hradě. Dotazuji se, zda se mohu vyfotit. „Bohužel pane, to je zakázáno“ mile odvětí voják. Škoda. Výstava „Starověký Alžír“ a vojenské muzeum nás tolik neláká, snad jen Napoleonův hrob bychom rádi viděli. Bohužel, vstupenka je společná a ne právě levná. Dlouho se rozhodujeme, ale 30 Euro za podívání na náhrobek nakonec neobětujeme. Nohy se po týddením putování v tropických vedrech opět hlasitě ozývají.

Raději míříme metrem do La Defence. Tato moderní čtvrť s „Grande Arche“ byla vystavěna v osmdesátých letech minulého století a určitě stojí za návštěvu. Moderní architektura zde vytváří neopakovatelnou atmosféru. Procházíme celé náměstí i pár obchodů. Začíná pršet. Konečně. Cestou do hotelu nás stihne ještě pěkný liják, po týdnu veder moc příjemný.

Paříž den šestý

Míříme na Monmartre a Sacre Coeur. Dlouhá cesta metrem od jihu na sever. Vzhledem k přestupům je pro nás výhodnější vystoupit ve čtvrti Barbés. Ou, ou, najednou si připadáme jak v Bronxu. Všude špína a pochybné postavy sledující každý váš krok. Držíme pevně kabelku a batoh a rychle míříme pod slavný kopec. Zde už je to mnohem lepší. Davy turistů se valí nahoru a černoši nabízející malé eiffelovky, stejně jako po celé Paříži, vás nenechají chvíli v klidu. Stavba je opravdu nádherná, bohužel smog nám nedovolí prohlédnout si město z této perspektivy. Ještě zajdeme za roh na Place du Tertre, které mne velice zklame. Známý trh s obrázky je plný otravných umělců, kteří za nechutné sumy nabízejí vaši karikaturu, nebo vystřižení profilu z papíru. Samotné obrazy jsou pouze dokola náměstíčka, uprostřed jsou kavárenské stolky. Malý obrázek nevalné kvality stojí okolo 50 Euro a víc. Pokud opravdu toužíte odnést si nějakou tu památku, raději doporučuji zajít o ulici dál za baziliku, kde jsou prodávány sice tištěné, nicméně velice krásné obrazy, zobrazující snad všechny částí Paříže a to za pár Euro.

Po poledni jedeme do parku Buttes Chaumont v západní části Paříže, který jsem na internetu objevil jen náhodou. Založil ho sám Napoleon a dnes mohu říci, že na mne zanechal z celého pobytu asi největší dojem. Park sám o sobě je velice rozlehlý, avšak má dvě patra. Nahoře ho lze obejít po okraji ve výšce odhaduji třiceti metrů, přičemž zde najdete krásný přechodový most a skalnatou vyhlídku s altánem, ze které přehlédnete tuto část města. Dole je pak rybník lemovaný cestou, po které běhá spousta lidí, skalnatou jeskyni s krásným vodopádem. Jak už jsem tu dříve psal, tu atmosféru a krásu musíte prožít, to se nedá popsat. Snad to trochu nasajete z přiložených fotek. Strávíme zde celé odpoledne lenošením a relaxováním.

Paříž den sedmý

Původně jsme chtěli jet do Versailles, ale nakonec se rozhodujeme pro menší okruh městem, který jsme si první den pobytu díky bolavým nohám tolik neužili.

Odjezd domů

Ráno odjíždíme směrem na Sézanne – Saint Dizier – Nancy – Strasbourg, mimo placené dálnice dle rad z Internetu. Cesty jsou téměř prázdné, většinu cesty dvouproudé. Platíme necelá 4 Eura u Strasbougu.

Závěr

Snad se vám cestopis aspoň trochu líbil. Pokud budete mít dotazy, rád je zodpovím na e-mailu matii@upcmail.cz

další cestopisy
Fotoalba
albumimgjqsCETlo

Dolomity 2013

11.08.2013
Komentáře
1
Řadit podle času | Řadit podle vláken vzestupně sestupně
hojsadlo 20.08.2012 14:38
.....  

Normandie je nádherná.
A do Paříže zásadně jezdíme jen, když mají pařížani dovolenou. Je tam celkem prázdno,a za parkování se neplatí ani v centru(krom nějakých vyjímek)

  • Anonym (1)
  • Anonym (2)

Při vkládání příspěvku do diskuze jako neregistrovaný uživatel budete mít u vašeho příspěvku zobrazenu IP adresu

:-) :-( ;-) :-P :-D :-[ :-\ =-O :-* 8-) :-$ :-! O:-) :'( :-X :-)) :-| <3 <:-) :-S >:) (((H))) @};-- \o/ (((clap))) :-@
 
Zpět na všechny diskuze